La Via di Francesco – part 3. Pieve San Stefano - Sansepolcro

K uspávání dětí je prý dobrý fén. Respektive jeho monotónní uklidňující šum. Ten večer v Pieve San Stefano jsem si připadal jako malé dítě. Vedle v pokoji Dan sušil fénem boty, které si smáčel při procházce řekou. Na střechu přízemního domu navíc začal bubnovat déšť. Po únavné cestě spal jako malé dítě. Ráno mě probudily sluneční paprsky, které se proplétaly mezi závěsy. Vyšel jsem na kamennou terasu a nadechoval jsem čerstvý jarní vzduch. Posnídali jsme, sbalili se a vyrazili na cestu. Danovi se nepodařilo usušit své boty, a tak vyrazil jen v plátěnkách. "Stejně mě v nich tlačil palec," povídal rozmrzele. 

Dan si na dnešní den naplánoval kratší cestu po silnici, tak mu osvědčené plátěnky budou stačit. Já se chystal vydat se do hor. Ale nejdřív se musím zastavit pro hůl, kterou jsem večer zapomněl u obchodu ve městě. Zašel jsem si kvůli tomu celkem tři kilometry. A zbytečně. Hůl už tam nebyla. Oplakal jsem kus klacku a v lese za městem si pořídil hůlku novou, ještě lepší. Netušil jsem, že dnes ji budu potřebovat. Ne na toulavé psy, ale jako oporu na cesty. Země byla totiž po nočním dešti rozmáčená a bláto se lepilo na boty a po vápencových kamenech to pěkně klouzalo. Stoupal jsem do kopce asi tři hodiny. Stálo to za to. Pohledy do údolí a na okolní kopce umocňovala proměnlivé počasí. Oblačná obloha tu i tam propouštěla sluneční paprsky, a příroda vyčarovala v krajině pestrou mozaiku. Dorazil jsem až k poustevně Eremo del Cerbaiolo. Nádherné stavení vyvedené ve skále. Přistoupit blíž mě přilákal zvuk mužského chorálu, který se ozýval ze dveří kostela. Nahlédl jsem dovnitř a mužský sbor nikde. Hudba hrála z reproduktorů. Ale i tak to bylo uprostřed hor působivé místo. Ideální místo pro meditaci a odpočinek. Usazené na skále pod vrcholem kopce. Do nekonečné dáli pod ním se rozléhá okolní svět, od jehož ruchu a shonu jste chránění horami a lesy. Dočetl jsem se, že poustevna byla postavená v 8. století jako benediktinský klášter, který o čtyři století později získal sv. František pro františkánský řád. Sedl jsem si na lavičku před kostel, a ještě chvíli poslouchal mužské hlasy a díval s přitom do údolí. Na jeho dně se jako kříž třpytilo jezero Lago di Montedoglio. Napil jsem se vody, snědl suchar a tyčinku, nabral si do hrsti mandle a vydal se úzkou pěšinkou na hřeben. Na vrcholu kopce byl velký dřevěný kříž. Pod ním stál postarší manželský pár. Zaradoval jsem se, byli to první lidé, které jsem od rána potkal. Manželé fotili jeden druhého u kříže a když jsem k nim došel, tak jsem jim nabídl, že jim udělám společné foto. Nerozuměli mi ani slovo, ale posunková řeč opět zabrala. Vyfotil jsem je, paní mi řekla "oukej" a rozešli jsme se. Pokračoval jsem po hřebeni, bláto se mi lepilo na boty a hůl se bořila do země. Mířil jsem do sedla Passo di Viamaggio, kde se podle mapy protínaly tři cesty. Jak příhodné místo pro nějaký bar. Dokonce Bar L'Alpe. Na parkovišti před ním stáli čtyři motorkáři narvaní do těsných kožených obleků a poměřovali si své motorky. Sevřel jsem v ruce hůl a prošel kolem nich. Vstoupil jsem do baru a objednal si kávu. U stolu seděly dvě poutnice, které jsem potkal první den v Bibieně. Taky uměly anglicky jen "oukej", a vzhledem k tomu, že já jsem se italsky doposud naučil jen "bonžórno", "bona séra" a "grácie", tak se naše cesty brzy rozešly. Pokračoval jsem dolů do údolí a tu i tam narazil na nějaké stavení. Říkal jsem si, co lidi pudilo k tomu, že se rozhodli právě tady stavět domy. V takové odlehlé krajině uprostřed lesů daleko od lidí. Odpověď na to nemám. Ale poznal jsem, že stavení jsou čtvero druhů: Obývané starousedlíky – to se pozná podle hospodářských strojů a cedulky pozor na psa. Obývané občasně – udržovaný dům se zavřenými okenicemi a mírně zanedbanou zahradou. Obývané boháči – moderně zrekonstruované, obehnané zdí nebo vysokým plotem a střežené kamerami. A posledním druhem jsou stavení zpustlá. Včetně bývalých restaurací, které prozrazuje vybledlý nápis a zašedlá okna. Cestou do údolí jsem překonal drobná nebezpečí, třeba chatrný dřevěný mostek nad roklí, přelezl ostnatý drát a prošel loukou se stopami po divočácích, přebrodil potok – bez bot. Vše dobře dopadlo. Kolem šesté hodiny večer jsem stanul před branami městečka Sansepolcro. Dan už na mě čekal v bytě s výhledem na historické centrum. Vyrazili jsme na večeři a procházku po městě. Náš domácí měl malou galerii na hlavní ulici, která se táhla od brány k radnici. Pověděl nám o slavné fresce Zmrtvýchvstání od zdejšího renesančního malíře Piero della Francesca. Zašli jsme se na ni podívat i po zavírací době městského muzea. Freska je totiž přístupná za bezpečnostním sklem, skrze které ji můžete obdivovat i z ulice. Sedli jsme na zahrádku jednoho z barů na hlavní třídě a pozorovali probouzející se noční život ve městě. Ano, Italové zdá se ožívají se setměním. Hospody a bary se zaplnily klábosícími sousedy a my šli spát.