La Via di Francesco – part 4. Sansepolcro - Citta di Castello

Nocovat pokaždé na jiném místě má svá rizika. Pro mě tím největším je, že někde něco zapomenu. A tak pokaždé, než opustím pokoj pro jistotu několikrát zkontroluji všechny skříně, i ty, ve kterých jsem nic neměl. Nevím proč to dělám, protože na pouti většinou všechny věci vybalím na zem, abych mě přehled. Asi je to zvyk. Nejinak tomu bylo, když jsme opouštěli byt u hradeb historického města Sansepolcro. Zkontrolovali jsme, že jsme nic nezapomněli a podle domluvy s panem domácím jsme klíč nechali na věšáku uvnitř a zabouchli jsme dveře. A tím naše ranní patálie začala. 

Sestupovali jsme po schodech ze druhého patra. Na prvním mezaninu jsem se ohlédl nahoru na Dana a zeptal jsem se ho: "Dane, kde máš hůlky?" Dan si praštil otevřenou dlaní do čela a sesunul se na schody. "Nechal jsem je uvnitř." V první moment začnete přemýšlet o různých variantách. Většina z nich je neuskutečnitelná, vymyšlená v panice (třeba vylomíme dveře), ale existují i racionálnější řešení (třeba vzbudíme domácího, který bydlí o patro níže). A tak jsme po malé chvíli, zvonili na zvonek našeho domácího. Uvnitř bytu štěkal pes, že by to vzbudilo i mrtvého a nic. Povídám Danovi, že by ho to štěkání muselo vzbudit. "Buďto včera večer pařil a nemůže se probrat nebo už je zpátky v galerii," povídám nešťastnému kamarádovi bez hůlek. Zvonil jsem opakovaně a stále nic. "Zkus mu zavolat na mobil," říkám Danovi. Dan vytočil číslo a po mnohém zazvonění se mu ozval ospalý hlas pana domácího. Dan mu vylíčí prekérní situaci a po chvíli cvakl zámek a ve dveřích se objevila rozcuchaná šedivá hlava našeho domácího. Škvíry v jeho očích prozrazují, že noc byla náročná. Podal nám náhradní klíč a my šli zpátky do bytu pro hůlky. Jenže jsme je nikde nenašli. A to jsme prohledali celý byt i balkóny. Teprve po chvíli si Dan vzpomněl, že je asi nechal při odpolední procházce v jedné z kaváren. A tak jsem se znovu vydal do malebných uliček historického města v údolí řeky Tibery, abych hledal zapomenuté turistické hole. Přišel jsem ke kavárně, kterou Dan včera odpoledne navštívil, ale měli zavřeno. Přede dveřmi však postávali dva chlapíci v montérkách. Zkusil jsem na ně promluvit anglicky, ale nerozuměli. Ale po chvíli mě jeden z nich vedl do vedlejšího baru za Pietrem. Barman Pietro uměl anglicky, takže jsem mu popsal, že kamarád ve vedlejším baru včera zapomněl turistické hole. Pietro vyšel před bar, a promluvil k dělníkům. Jeden z nich ochotně otevřel dveře a začal prohledávat jednotlivé místnosti. Po krátké chvíli přinesl Danovy hole. Mohl jsem se tedy vrátit ke kamarádovi, které čekal před branami města. Dnes nás čekala cesta do městečka Citerna, které se tyčí na ostrohu uprostřed rozlehlého údolí, kterým se kromě Tibery táhne také hranice mezi Toskánskem a Umbrií. Měli jsme tedy před sebou rovinatou etapu se stoupáním do vesnice, která patří mezi nejkrásnější historická místa v Itálii. Stoupání z údolí však bylo poměrně namáhavé i proto, že jsme ho absolvovali v pravé poledne. Ale stálo to za to. Když se procházíte novu i starou zástavbou, připadáte si jako na středomořském pobřeží, ovšem místo pohledu na moře se před vámi rozprostírá široké údolí rámované horskými hřebeny. Díky tomu jsme měli i dobrý přehled o počasí. Dusno, které panovalo od rána bylo předzvěstí bouřky. A tak jsme se sestoupili zpátky do údolí a v obavě před blížící se bouří, jsme se rozhodli, že do dnešního cíle, města Cita di Castelo pojedem autobusem. Našli jsme zastávku autobusu, podívali jsme se, kdy nám to jede a čekali jsme. Po chvíli se k nám začala přibližovat dvojice poutníků ve slaměných kloboucích. Asi manželský pár. Pán začal prohlížet jízdní řád a když jsem zjistil, že mluví anglicky tak jsem ho pozdravil a povídám mu, že asi pojedeme stejným směrem. Chlapík se na mě ani nepodíval. Jeho žena se na mě usmála a přikývla. V ten okamžik ji chlapík odvedl pryč a oba postávali kousek od zastávky. Povídám Danovi, že jsem se chtěl družit, ale neuspěl jsem. "Ten chlápek vypadá od pohledu divně," odhadl ho Dan. A tak jsem je nechal být. Za chvíli se ze začátky vyřítil autobus, prudce zabrzdil a předběhl ho oblak prachu. Otevřely se dveře a my nastoupili. Za volantem seděl mladý chlapík, na očích sluneční brýle, na nohou bílé tenisky puma a v uších sluchátka. Na čestném místě palubní desky se skvěla fotka Fernanda Alonsa. V autobuse jsme zaplatili u automatu kartou, fugnuje to jako u nás v některých městech. Při nástupu si pípnete kartou a při výstupu uděláte to samé. Ještě jsme nedosedli a Alonso na to šlápl. Řítili jsme se kupředu, v zatáčkách jsme se nakláněli, lidem padaly tašky na zem a snažili se je pochytat. Naši divokou jízdu po chvíli zbrzdil osobák s karavanem. Říkám Danovi z legrace, že ho řidič určitě vezme. A stalo se. Na plné čáře, před zatáčkou Alonso sešlápl plynový pedál na podlahu a začal troubil. Stihli jsme to a Alonso se ledabyle pozdravil s řidičem auta, se kterým jsme se jen tak tak minuli. Po chvíli předjížděcí manévr zopakoval s traktorem. Zastavil nám před vstupní branou do historické části města Cita di Castelo. Spolu s námi vystoupili i ten protivný Angličan a jeho sympatická žena. Protože jsme měli ještě chvíli čas tak jsme se s Danem posadili do pizzerie a dali si lehký oběd. Za chvíli se u nás objevil manželský pár. Chlápek čuměl do mobilu a jeho žena šla poslušně za ním. Pak jí něco povídal a zašel dovnitř. Ona se posadila k vedlejšímu stolu. Odkládala si batoh a přitom převrátila květináč. Zvolala "ups" usmála se a květináč postavila na své místo. Za chvíli vyšel manžel z pizzérie, v ruce si nesl zmrzlinu jenom pro sebe. Tak jsem si říkal, jestli je s ním šťastná, ale to se už nikdy nedozvím.

Dorazili jsme do našeho bytu v horním patře domu v historickém centru. Na střechu domu začaly dopadat první kapky deště.