La Via di Francesco – part 5. Citta di Castello – Pietralunga
Seděli jsme v bytě pod střechou v historickém domě v centru města Citta di Castelo. Před sebou jsme měli rozloženou mapu a přemýšleli nad alternativními trasami do naší další zítřejší cílové stanice. Čekalo nás třicet kilometrů. Dana chtěl šetřit síly a chtěl se svést kousek autobusem. Do debaty jsme zapojili i našeho pana domácího, asi čtyřicetiletého chlapíka, v domnění, že nám poradí. Jenomže jak se ukázalo, asi nikdy autobusem nejel a nevěděl ani o žádné aplikaci, která by nám vyhledala případné spojení. Jen stále opakoval, že do Pietralungy musí jezdit nějaký školní autobus, ale neví kdy, ani odkud. A tak jsme hledali jiné varianty cesty. A proč? Protože vesnička Pietralunga je uprostřed hor, a tvoří jakési podhůří Apenino Umbro, a na cestě do Gubia nebyla jiná možnost, kde sehnat ubytování. S pomocí map jsme vymysleli trasu, která se odchýlila od té oficiální poutnické a vzdálenost jsme stáhli ze 30 na 25 km. Ale i tak převážná část cesty vedla do kopců. Sice ne nijak vysokých, ale táhlých.

Ráno jsme si přivstali, posnídali a vyrazili jsme. Město se teprve probouzelo. Jen tu i tam jsme někoho potkali. Z oken domů jsme cítili různé vůně připravovaných snídaní a třeba taková smažená vejce nám dokázala podráždit čichové i chuťové pohárky. Jen co jsme vyšli za město uviděli jsme hory před námi. Z údolí stoupal mírný opar po nočním dešti, ale teplota byla příznivá, tak akorát na pěkný výšlap. Šli jsme několik kilometrů po asfaltové silnici, předjelo nás několik aut, a nakonec i onen školní autobus. Ale už bylo pozdě. Lehkým stoupáním jsme došli až k malému kaskádovému vodopádu na řece Torente Soara. Zde jsme se rozhodovali, zda budeme pokračovat dál po silnici anebo to vezmeme přírodou. Já byl pro druhou variantu a Dan ani moc neprotestoval, protože věděl, že nahoře na kopci se na silnici zase napojíme. "Tam si zkusím někoho stopnout," pravil moudře. Opustili jsme tedy asfaltku a vydali se po pěkné polní cestě. Jednu chvíli nás došli dva poutníci, asi manželský pár. Vypadali jako přestárlí hipíci. Šli jen velmi nalehko, na zádech takové malé vytahané hadrové batohy, na sobě barevné lněné oblečení. Nic outdoorového, spíš to připomínalo oblečení na Woodstock. Nebylo to naposledy, co jsme se s nimi potkali. Cesta se začala zvedat více do kopce a my vystoupili až nad olivový háj. Obloha se začala ze všech stran zatahovat. Povídáme si, že bude moudré chvíli počkat pod starým rozložitým duben než riskovat, že někde cestou promokneme. A tak jsme vytáhli pláštěnky a přečkali asi půlhodinovou přeháňku. Ptáci se znovu rozezpívali a svět se probarvil. Stoupali jsme dál do kopců. Tu i tam jsme minuli nějaké stavení. Nikde ani živáčka. Umbrie nám ukazovala trošku jinou krajinu, než byla v Toskánsku. Rozlehlé hory táhnoucí se do dálky. Vše ve svěží zelené barvě doplněné paletou květů všech možných druhů. Byla radost se na dívat kolem sebe a nechat se uklidňovat tou krásou. Trošku jsem začínal chápat ty lidi, kteří si zde stavěli svá osamělá stavení. Jako místo pro uklidnění a odpočinek určitě ideální, ale domyslím-li si například zimní období s krátkými dny, tak nevím, co se tady dá dělat. Pochopitelně v dřívějších dobách lidé pracovali v lesích nebo se živili chovem dobytka. To se tady výrazně proměnilo. Ne že by zde žádné statky nebyly, ale bylo jich třeba v porovnání s Rakouskem výrazně méně.
Odpoledne jsme vystoupali znovu na hlavní silnici, která se klikatila horami. Dan mi pověděl, že počká na nějaké auto a zbytek cesty, což bylo asi osm kilometrů pojede. Já se rozhodl jít po svých. Po malé chvíli mě předjelo auto a z okénka mi mával Daniel na pozdrav. V Itálii se fakt dobře stopuje. Nadhodil jsem batoh a pokračoval směr Pietralunga. Po chvíli vidím po levé straně nějaké stádo. Koukám, co se to tu pase na loukách zelených. Že by krávy a bez ohradníku? Pozorně se zakoukám na černé stádo a zjišťuji, že to jsou divočáci. A kousek vedle mě dvě malá selátka. V tu chvíli mě zpozoroval nějaký dospělý kňour. Zlověstně zakvičel, zaryl rypákem do země a vycenil na mě své bílé řezáky. Hlína odletěla stranou. Začal jsem dělat jakoby nic. Hlavně neutíkej, nebo zjistí, že se jich bojíš. Dobře, v klidu, máš přece tu hůl na toulavé psy. Ale když jsem viděl ty zuby tak nevím. V kapse máš pepřák. Ale bude to stačit, když se na tebe vrhne celé stádo? A když si ho nastříkáš do očí? Jo a ještě máš na opasku nůž. Ještě jsem měl v kapse mobil, ale to byla v této situaci asi nejméně užitečná věc. Asi nejlepší bude, když shodíš batoh a vylezeš na nějaký strom. Prasata se vyřádí na batohu a po nějaké době budeš moct pokračovat dál. Hlavou se mi honila spousta možných scénářů, ani jeden nevyzníval v můj prospěch. Blížil jsem se k zatáčce, za mnou slyším kňourání, opatrně se ohlédnu a přidávám do kroku. Kolem cesty rostly jenom nízké mladé duby, žádný pořádný strom, na který by se dalo vylézt. Pokračuji dál, znovu se ohlížím a zjišťuji, že divokým prasatům stačilo, když mě jenom vyděsili a zřejmě mně nechali na pokoji. Ale pokračuji už s jistými obavami. Tolik divokých prasat pohromadě jsem ještě v životě neviděl. Zdá se, že už jsem v bezpečí, ale co když potkám nějaké další stádo. Tak nevím. V tom se začala zatahovat obloha s spustil se déšť. Co mě dneska ještě potká, ptal jsem se sám sebe. Přehodil jsem přes sebe a batoh pláštěnku a pokračoval v dešti po silnici. Zastavil jsem u nějaké odbočky a přemýšlel, jestli bych si také neměl stopnout auto jako Dan. Jenže, zrovna nic nejelo. A tak jsem pokračoval v dešti dál. Kousek před horizontem měl předjel malý modrý Peugeot. Zastavil těsně uprostřed silnice, těšně pod horizontem, asi sto metrů přede mnou. Kapky deště, které dopadaly na jeho střechu se rozrážely jako malé fontány. Z výfuku se kouřilo. Říkám si, co je zase tohle. Kdyby měl nějakou poruchu tak už vyleze ven. Nebo by alespoň zastavil na kraji. Ale proč stojí uprostřed cesty. Déšť neustával a já se pomalu blížil ke stojícímu autu. Nikde ani živáčka. Když jsem auto míjel, všiml jsem si otevřeného okénka, kterým dešťové kapky padaly dovnitř. Za volantem seděla asi šedesátiletá paní a jen jak jsem byl na její úrovni spustila vodopád italských slov. Jediné, čemu jsem rozuměl bylo "pasažéro" a gestikulaci rukou, kterou mi naznačovala ať si sednu. Otevřel jsem tedy dveře auta a cpal se batohem a holí dovnitř. Zadní dveře nešly otevřít, a tak jsem si batoh nacpal pod nohy a holí jsem drhnul o strop auta. Připadal jsem si jako Gandalf v hobitím domě. Z kufru auta na mě štěkal pes. Vzhledem k tomu, že byl promoklý jako já, tak zapáchal jako zmoklý pes. Ostatně ani já jsem nevypadal jako spořádaný člověk. Jen co jsem ze sebe shodil pláštěnku, zvýšil jsem vlhkost v autě. Paní neustále něco mluvila, ale nerozuměl jsem jí ani slovo. Rozjela se. Měla puštěné topení a větrák naplno, i přesto se přední okno značně mlžilo, takže musela vidět stejné kulové jako já. To jí ovšem nebránilo v rychlé jízdě, brzda plyn, začátky brala zásadně po levé straně a neustále něco povídala. Pak se podíval na mě. Já uměl říct pouze Piertalunga, Čechia, Do you speatk English? Sprechen sie Deutsch? Rozuměla pouze tomu Pietralunga. Z toho, co říkala a doplňovala posunky, to znamená, že za jízdy pouštěla volant, jsem pochopil, že z Peitralungy pochází. Tak jsem vytáhl ještě pár italských názvů jako La Verna a Assisi a pochopila – "Si Assisi." A dál držela hlavní nit našho hovoru. Vypadalo to, že mě chtěla zeptat na něco důležitého. Když dokončila větu, podívala se na mě, já pokrčil rameny a ona rezignovaně mávla rukou. Musela to být i pro ní dobrodružná jízda. V kufru smrděl zmoklý pes, na místě spolujezdce seděl zmoklý smradlavý poutník, předním oknem nebylo vidět, to je den. Přestalo pršet a my se zákrutami blížili k vesnici Pietralunga. Řidička nechala běžet stěrače stále naplno, gumy hvízdaly po zamlženém čelním skle. Na první křižovatce ve vesnici jsem rukou naznačil, že bych zde rád vystoupil. Vydal jsem ze sebe plynulou italštinou: "Pietralunga oukej, protože ze včerejška jsem věděl, že Italové ví co oukej znamená, přidal jsem "gracie" a vysoukal se z maličkého obouchaného auta. Zamával jsem paní na pozdrav, ona mě hlasitě protroubila pokračovala kamsi do údolí. Škoda. Řekl jsem si už po několikáté, že neumím pár frází italsky. Zavolal jsem Danovi, že už jsem na místě a vyrazil jsem hledat ubytování. A dorazil jsem k nádhernému stavení uprostřed zeleně a dlouho jsem přemýšlel co zde bylo před dávnými časy. Vypadalo to tak trošku jako velký zájezdní hostinec nebo něco podobného. Interiér byl vkusně zařízený. Připadal jsem si jako nějaký středověký šlechtic. Měl jsem pro sebe ložnici v mezaninu v patře pod střechou. s výstupem na terasu. To se to budou vstřebávat zážitky s divočáky. O historii domu jsem si druhý den ráno povídal s jeho majitelem. Ale o tom až zase příště.