La Via di Francesco – part 6. Pietralunga – Gubbio

La Locanda del Borgo má rozlehlý přízemní sál. Dovnitř se vstupuje masivními dveřmi s obloukovou zárubní. V hostinském sále je plno. Místnosti dominuje velký krb s rožněm, na němž se opéká sele. Po sále pobíhá kyprá šenkýřka se džbány vína. Veselí hosté pozvedají své číše a nevědomky rozlévají své víno po kamenné podlaze. Mezi různé kupce, potulné rytíře se pozvolna vloudily prostitutky, které čekaly až se zde k večeru sejdou náhodní cestující, putující po horské stezce, která spojuje dvě údolí. Veselí pokračuje do pozdních nočních hodin. Hosté se postupně rozcházejí na pokoje, někteří pospávají na stolech, ti největší opilci končí ve stájích vedle koní. Přesně taková atmosféra na mě dýchla, když jsem ráno dosedl ke stolu v penzionu, na kraji vesnice Pietralunga. Odhadoval jsem, že to musel být odedávna nějaký zájezdní hostinec. Vesnice uprostřed hor, položená mezi dvěma údolími musela být pro cestující důležitým záchytným bodem. A tak mi to nedalo a hned po snídani jsem se šel našeho hostitele zeptat na historii domu. 

Trasa: Pietralunga – Gubbio

Dům, ve kterém jsme dnes nocovali pochází ze šestnáctého stolení. Bylo to sídlo místního šlechtice, majitele okolních lesů a polí. Lidé bydlící v Pietralunga a okolních obcích pro něj pracovali. V přízemí, v onom sále s vysněným lokálem, byl ustájený dobytek. V patře se bydlelo, tak jako je to tady ostatně ve všech ostatních domech, pravil mi drobný čtyřicátník s plnovousem. Seděl za stolem s pokladnou. Nad ním vysela černobílá fotografie s velkým zástupem lidí. "To bylo před válkou. Fašisti tady měli inauguraci starosty," vypráví dál pan domácí. Když zemřel starý pan majitel a panství po něm zdědili jeho synové. Jenomže nebyli k ničemu, bydleli raději ve městě a o rodinné sídlo se nestarali. Postupně rozprodali pozemky a dům zpustl a stala se z něj ruina. "Naše rodina to tady před dvaceti lety koupila a celé jsme zrekontruovali tak, aby to připomínalo staré dobré časy," zakončuje své vyprávění chlapík. A já na to odpovídám, že se jim to opravdu povedlo. Poděkoval jsem mu za střechu nad hlavou, dobrou snídani a také jeho laskavost. Myslím, že byl na poutníky zvyklý. Několik z nich s námi sedělo u snídaně, ale nikoho jsme před tím, ani potom nepotkali. Ještě jsem s ním zkonzultoval svoji dnešní trasu do Gubbia. Poradil mi, abych na předměstí nasedl na autobus a do centra dojel. "Tam bys šel tak čtyři kilometry průmyslovou zónou, je to celkem fádní cesta," doporučil mi variantu a rozloučili jsme se. Dan měl jasno hned, půjde co nejkratší cestou, já to vezmu přes hory a sejdeme se před Gubbiem. Po chvíli společného putování jsme se rozloučili a já se vydal do kopců. Po včerejších přeháňkách byl dnešní den jako vymalovaný. Bylo příjemné teplo, ale ne moc horko. Cesta vedla lesem a občas nabízela nádherné výhledy do okolí. Trošku mi to tady připomínalo Svrateckou hornatinu, akorát tak několikanásobně větší a řidčeji osídlenou. Před závěrečným sestupem jsem se zastavil na úpatí kopce a asi tak půl hodiny jsem jenom zíral na krásu, která se přede mnou rozprostírala. V dáli bylo vidět údolí, ve kterém se mezi vysokými cypřiši ukrývala romantická stavení. Ale mé oči se měly toho nejkrásnějšího klenotu teprve dočkat. Vyrazil jsem po úzké silnici dolů. Bylo už pozdní odpoledne a slunce začínalo přitápět. Ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Dorazil jsem na předměstí Gubbia. V baru u silnice na mě čekal Dan. A spolu s ním manželský pár z Vídně. Také jdou cestu sv. Františka, ale berou to víc na pohodu, stejně jako Dan. Občas jsou pěšky, občas se svezou autobusem nebo na kole. Cesta se dá absolvovat různě. Vždyť i středověcí poutníci určitě neputovali výhradně pěšky, ale byli rádi, když je tu i tam nějaký forman sveze. Hlavně nikam nespěchat, nezávodit. Hlavním účelem pouti, je si ji užít.

Autobus nás provezl předměstím Gubbia a vystoupili jsme před historickými hradbami. Prošli jsme vstupní branou a před námi se objevilo něco, co jsem v životě neviděl. Nádherně zachované historické město, vystavěné na úbočí kopce. Kamenné stavby vybízely k vymýšlení dalších historických příběhů. Nevěděl jsem kam s očima, co mám dřív fotit. Byl jsem naprosto uchvácený. A to jsem nevěděl, že to nejlepší mě teprve čeká.