La Via di Francesco – part 7. Gubbio – Scritto

Nocovali jsme ve starobylém domě v centru Gubbia. Dům měl ve štítu název Locanda del Duca, což v překladu znamená Vévodův hostinec. Měli jsme k dispozici útulný a skromný pokoj, který byl jak dělaný pro poutníky. Postel, skříň se spoustou ramínek a toaleta se sprchou. Dům stojí hned za kamenným mostem, odkud stoupala dlážděná cesta k Piazza Grande s gotickou katedrálou, radnicí a dalšími paláci. Cesta se rozbíhá to spousty ulic a uliček, takže se zde člověk snadno ztratí, ale přesto pokaždé dojde tam, kam potřebuje. Pod okny našeho pokoje protékal potůček. Už kdy jsme se blížili k městu tak mé pozornosti neušlo, že domky ve vesnicích na předměstí jsou hojně ozdobené barevnými vlajkami. A v městě samotném to pak bylo doslova zahalené do červeno modrých či žluto černých vlajek. To musí něco znamenat povídám si pro sebe. Ale na rozuzlení jsem si musel ještě chvíli počkat.

Byla neděle, čtyři hodiny ráno a mě probudil vzdálený zvuk bubnů. Zprvu jsem si myslel, že stále se opakující rytmus je dozvukem nějaké noční párty, ale zvuk se postupně přibližoval. Během chvilky prošel pod oknem našeho pokoje průvod barevně oblečených bubeníků a ztratil se v křivolakých uličkách historického města. Venku bylo ještě šero, přesto mi to nedalo a oblékl jsem se, vzal sebou fotoaparát a vyrazil jsem do ulic. Dana hluk vzbudil také, a tak jsem mu oznámil, že jdu zjistit, co se to venku děje. "Já jsem líný a zůstanu v posteli," pravil Dan. "OK. Kdyby něco tak zavolám," odpověděl jsem mu a vyrazil do potemnělého města. Dost dlouhou dobu jsem nevěděl, kterým směrem se mám vydat. Zdáli jsem stále slyšel zvuk bubnů, ale ten se ztrácel a objevoval asi podle toho, jak se bubeníci proplétali uličkami. Nemohl jsem se pořádně zorientovat. Po nějakém čase jsem narazil na mladíky, oblečené do bílých kalhot opásaných barevnou šerpou a žlutých nebo červených košil. Různě se míchali uličkami nahoru a dolů. Zkoušel jsem je dohnat, ale nebylo to dost dobře možné. Po nějakém čase jsem přeci jenom dva z nich zastavil a přeptal jsem se, kde najdu ten průvod. Oni také nevěděli, jenom říkali, že míří na Piazza Grande. Vydal jsem se tam, ale přišel jsem jenom na liduprázdné náměstí. A městem se dál linul onen zvuk bubnů. Tak mi nezbylo než se zvonu toulat ulicemi a orientovat se podle sluchu či většího shluku lidí. Došel jsem zpátky k mostu přes řeku. Poznal jsem to místo, protože jsme sem včera večer zašli s Danem na večeři. Ta restaurace se jmenovala Al Ponte, takže U Mostu. Ale živá atmosféra včerejšího večera byla ta tam. Klid narušil pouze pekař, který rozvážel do barů čerstvé pečivo. Stál jsem na mostě a napjatě poslouchal přibližující se zvuk bubnů. Udělal jsem dobře. Po úzké nábřežní cestě se ke mně blížil průvod mladíků s bubny. Prošli kolem mě a já se vydal za nimi. Bubeníky už následoval docela slušný průvod mladých lidí. Prošli jsme přes Piazza Giordano Bruno a průvod se zastavil u jednoho z měšťanských domů. Bubnování přestalo a jeden ze členů průvodu vytáhl trumpetu a zahrál fanfáru. Z okna domu se ozvalo jakési hlasité radostné zvolání, na které lidé na ulici odpovídali. A já jsem postupně zjišťoval co se to vlastně děje. Celá tahle paráda souvisí se zdejším rodákem Ubaldem, jehož osud tak trošku připomíná Františka z Assisi. Ubald pocházel z bohaté rodiny, jeho rodiče však brzy zemřeli a Ubald vyrůstal v klášteře. V roce 1140 byl vysvěcený za kněze. Poté, podobně jako František se věnoval podpoře chudých a dětí. Rozdal své dědictví a byl jmenován ve svém rodném městě biskupem. Později byl i svatořečen. A právě na počet tohoto rodáka, se ve městě koná v neděli, která je nejblíže jeho svátku 16. května, historická slavnost Corsa dei Ceri – Závod svíček. Jenže my jsme přišli do Gubbia týden po hlavním svátku. Já se dozvěděl, že ta dnešní slavnost je dělaná pro děti a mládežníky. Takže jakási juniorská verze nejpozoruhodnějších historických slavností v Itálii. Osmičlenné týmy, poskládané z rodin různých cechovních řemesel, nesou na ramenou dřevěné svící vážící celkem 80 kg a snaží se je co nejrychleji dostat na strmý horský svah nad městem, kde stojí bazilika sv. Ubalda. No pravda, nebyli jsme předem obeznámení s touto skutečností, jinak bychom se zde asi zdrželi po celý den. Ale i tak jsem měl možnost alespoň na chvíli vychutnat atmosféru ojedinělé historické slavnosti. Sledoval jsem dál průvod, který se najednou zastavil pod náměstím Piazza Grande a účastníci průvodu zamířili na snídani. Kouknul jsem na hodinky a zjistil, že už skoro čtyři hodiny bloumám po městě a také bych něco pojedl. Šel jsem tedy zpátky do Vévodova hostince, kde už na mě čekal do růžova vyspalý Dan. Zašli jsme do kavárny na náměstí a probrali plán na dnešní den. Ubytování jsme měli opustit v 10 hodin. Takže já se rozhodl, že budu ještě chvíli sledovat slavnost a kochat se krásami historického města. Dan zachoval svoji ranní rozvážnost a rozhodl se šetřit síly a odpočíval v pokoji. Pak si našel autobus, který ho převeze přes údolí, a někde v polovině cesty do dnešního cíle se potkáme. A tak jsem se sbalil a vyrazil do města. Znovu jsem si procházel uličkami a sledoval atmosféru průvodu, do kterého brzy přibyla nosítka se sochami svatých a také kapela. Zástup se pomaličku blížil ulicí Via dei Consoli na velké náměstí. Bylo zde podstatně rušněji, než když jsem zde byl brzy ráno. Ale čas se pomaličku nachyloval a já se vydal k odchodu. Zašel jsem se ještě podívat na zbytky římského amfiteátru, a rozloučil se s úžasným historickým městem na úpatí hory Monte Ingio. Musím říct, že jeho atmosféra mě uchvátila a myslím, že jsem zde nebyl naposledy. Nedělní slunce bylo žhavé a já se vydal přes údolí a do malé horské vesničky Scritto, kde jsme měli domluvené ubytování v domě s názvem Casa Umbrio – tedy Umbrijský dům. A zde na nás čekala pozoruhodná dvojice domácích.

Ale to tom až příště.