La Via di Francesco – part 8. Scritto – Valfabrica

"Tak téhle trase se určitě vyhni. To je území, kde se přemnožili divočáci a není to tam bezpečné," radil mi pan domácí, se kterým jsem probíral kudy nejlépe dojít do Valfabriky, poslední zastávky před Assisi. Měl jsem dost důvodů mu uvěřit. Byl to sice Angličan, ale spolu se svojí manželkou už řadu let v Itálii žije a před třinácti lety si společně koupili domek ve vesnici Scritto a poskytují v něm ubytování také poutníkům, jako jsme my dva s Danem. Jejich dům Casa Umbria stál na příhodném místě. Uprostřed hor s nádherným výhledem do údolí, ale také kousek od silnice s autobusovou zastávkou, navíc ve středu pomyslného trojúhelníku pozoruhodných historických měst Perugie, Gubbia a Assisi. Zkrátka ideální místo pro objevování Umbrie. Nás sem zavedla předposlední etapa naší pouti z La Verny do Assisi. 

A bylo to nevšední setkání s manželským párem Glyn a Maureen. Bylo velmi příjemné strávit s nimi byť jenom pár hodin. Dorazili jsme do jejich domu v neděli pozdě odpoledne. Byli jsme ještě plní zážitků ze slavnosti v Gubbiu, ale kvůli pozdějšímu startu, jsme šli za plného odpoledního slunce, a byli jsme dost vyčerpaní. Ovšem okamžitě poté, co jsme překročili práh jejich domu, se nám dostalo nečekaně milé pozornosti. Nabídli nám vychlazené pivo a pozvali na večeři. Dali jsme tedy do pořádku, vysprchovali jsme se, vyprali prádlo a převlékli se do čistého, abychom mohli večer zasednout k prostřenému stolu. Naší domácí zřejmě hned chtěli mít jasno jak to mezi námi s Danem je. "Co máte vy dva společného," položila otázku Maureeen. Vysvětlili jsme jí, že jak na začátku devadesátých let vzniklo naše přátelství, že jsme delší čas žili každý na jiném místě, a když jsem na závěr poprosil, zda si mohu ustlat na gauči, abych nemusel spát s Danem na manželské posteli, oba se očividně uklidnili. Jídlo bylo excelentní. Manželé servírovali lasagne se zeleninovým salátem a jako dezert se podával triple pie. Vedli jsme laskavou konverzaci a manželé se častovali anglickým humorem. Bylo to zkrátka velmi příjemné. Po večeři jsme s nimi probírali trasu na další den. Dan měl jasno. Pojede autobusem do Perugie a pak se přesune do Valfabriky. "Chci do Assisi vstoupit po svých a tak se musím šetřit," povídá mi. A já mu dal za pravdu. Už několik dní si stěžoval na oteklý palec na pravé noze. Jeho stav se nezlepšoval a bylo by od něj nerozvážné, aby se den před cílem úplně zničil. Obávali jsme se zánětu, ale naštěstí k ničemu vážnějšímu nedošlo. Takže Danovo plánování se odehrávalo podle jízdního řádu. Já jsem pak Glynem probíral možné varianty trasy. Ukázal mi na mapě prostor s přemnoženými divočáky a vybral zkratku, která mě zavede k jezeru Valfabrika, které slouží jako zásobárna pitné vody pro Assisi a okolí. Domluvili jsme se ještě na čase snídaně a šli spát.

Ráno na nás opět čekal krásně prostřený stůl s několika chody. Co jsme nedojedli tak nám naši domácí zabalili sebou. Rozloučili jsme se už někdy kolem půl osmé ráno a vyrazili na cestu. Dan na nedalekou zastávku a já směrem k jezeru. Procházel jsem poloprázdnými vesnicemi. "Ještě před covidem zde bylo poměrně rušno. Byly zde tři hostince, doktor, obchod, ale potom to všechno zkrachovalo," vyprávěl včera večer Glyn. A tak mě čekala cesta krásnou přírodou, ale místy, kde těžko koho potkáte. V jednom místě mě to zavedlo na silnici ke statku. Kouknul jsem do mapy, a řekl si, že bych si to tudy mohl zkrátit. Blížil jsem se tedy k hospodářskému stavení, když jsem zaslechl štěkot psa. A ne jednoho. Ve chvíli proti mně stáli dva rozzuření psi a začali se nebezpečně přibližovat. Vzpomněl jsem si na slova mého kamaráda Martina, který mi radil, že mám kolem sebe mávat holí, že prý psy vyděsí. A tak jsem sevřel ve dlani hůl a započal jsem statečný ústup. Druhou rukou jsem přitom v kapse nahmatal pepřový sprej a čekal, jak se situace vyvine. Ústup byl moudrá volba. Psi po mě za chvíli ani neštěkli a já se vrátil na prašnou cestu a pokračoval směrem k jezeru. Cestou jsem míjel statky i staré hrady na ostrozích nad korytem řeky Fiume Chiascio, která napájí Lago Valfabrika. Připadal jsem si skoro jako u Vírské přehrady ve Svratecké hornatině. Je to tu bylo všechno několikanásobně větší. Tu i tam se jsem se minul s nějakými poutníky. Ale jinak jsem v klidu přemýšlel o různých věcech. Třeba, že se mi stýská po domově. Celý den mě provázelo krásné počasí. Po téměř desetihodinovém pochodu jsem dorazil do Valfabriky. Ubytování jsme měli domluvené ve Františkánském hostelu, který byl ukrytý ve spletitých uličkám malé centra vesnice. Ale ještě před tím mě zlákalo posezení v Bar della Fontana. U tmavovlásky s copem a hnědýma očima jsem si objednal kávu a vychlazené pivo. Sedl jsem si na zahrádku a nechal se uklidňovat šumící kašnou, která stála uprostřed malého náměstíčka. Občas kolem mě prošla menší skupinka poutníků. Pár kilometrů před Assisi už byla frekvence poutníků přeci jenom větší než v předchozích dnech. Ale pořád to nebyly žádné velké davy. A jak jsem tak seděl, rostl ve mně pocit, že bych měl chuť zde zůstat a nikam se nehnout. Cítil jsem se svobodný a šťastný. Na chvíli jsem zapřemýšlel, jestli bych zde dokázal bydlet. Asi ne, ale uměl jsem si představit, že se sem ještě někdy vrátím. V mých myšlenkách se najednou objevila i krátká vzpomínka na ráno, když jsme balili batohy. Dan konstatoval: "Čím je člověk starší, tím víc si toho musí pamatovat: zuby, léky, naslouchátko, mobil, klíče, hůlky atd. Ale čím je člověk starší, tak si také hůř pamatuje." Zavolal jsem tedy Danovi a uklidnil ho, že už jsem v pořádku dorazil do cíle, ale jen si v sobě nechávám zapůsobit zážitky z dnešní cesty. Měli jsme před sebou posledních třináct kilometrů do Assisi. Zítra si tu závěrečnou etapu užijeme. V místním obchodě jsme nakoupili skromnou večeři a šli spát.