La Via di Francesco – part 9. Valfabrica – Assisi

Krátce po poledni jsme dorazili do Assisi. Cítil jsem se stejně jako na každé jiné pouti. Měl jsem radost, že jsem ve zdraví dorazil do cíle. Také jsem byl trošku smutný z toho, že už to dobrodružství končí. Ale zároveň plný euforie, která přebíjela veškerou únavu z cesty. Touto poutí jsem také překonal svoji obavu z toho, že už se nikam nevypravím. Protože když se chce člověk vydat na pouť, tak prvním předpokladem je, opustit místo, které je mu známé, které má rád, kde se cítí bezpečně. A vydat se na cestu do neznáma, na které pozná místa nová, krásná i ošklivá, uchvacující i odporná, toulá se malebnou přírodou i zanedbanými předměstími. Pozná lidi ochotné i nevrlé. Já osobně také vždy načerpán novou energii a zážitky. Ovšem na konci se vždycky těším zpátky domů, tam, kde to mám rád. 

Teď jsem procházel křížem krážem krásným městem a přemýšlel o tom, kolik lidí stojí dnes a denně před rozhodnutím někam se vydat – k lékaři, na cestu za svými blízkými, do nové práce. Kolik lidí dnes čeká nějaká těžká zkouška, dozví se zprávy dobré i špatné. Kolik lidí se dnes bude zase cítit osamocených, ale kolik jich také zažije spoustu radosti. Kolik lidí dnes bude chtít napravit to se se pokazilo, ale kolik lidí bude chtít před svými starostmi utéct. Přesně k takovým myšlenkám má podle mě přivést cesta každého poutníka. Bez ohledu na to, zda se vydává po stopách nějakého světce, nebo jde Stezku Českem. Pouť je příležitost zažít něco těžko opakovatelného.

Celé odpoledne jsem procházel umbrijským městem křížem krážem a pozoroval jak to v něm žije. Byli jsme zde na konci května, takže sezóna asi ještě nepropukla naplno. Podařilo se nám sehnat ubytování přímo vedle katedrály sv. Rufina. To je jeden z významných italských světců a jeho ostatky spočívají právě v této impozantní stavbě.

Večer jsme si zašli s Danem do restaurace na dobré jídlo a sklenku vína. V jednom z mnoha malých krámků jsem koupil nějaké drobnosti domů. Zítra už si nebudu muset dělat starosti s váhou batohu, protože sejdu jenom asi tři kilometry na nádraží a pak už se budu přesouvat vlakem a autobusem. Město se na noc téměř vylidnilo. Jak nám před dvěma dny vyprávěli naši dva angličtí ubytovatelé, tak po posledním zemětřesení, které Assisi doslova zruinovalo, se starousedlíci přestěhovali do města Santa Maria degli Angeli a své původní opravné domy pronajímali turistům. Ráno jsem se vzbudil už pře šestou. Na městem se už ukazovaly první sluneční paprsky. Vyrazil jsem do liduprázdných ulic. Zamířil jsem si to znovu k pevnosti Rocca Maggiore, která se tyčí nad městem. V údolí pode mnou se válela mlha. Uzurpovala si část města a zápasila se sluncem o každý dům, o každý metr výšky kostelních věží. Byl to pohled za odměnu, se kterou jsem ani nepočítal. Když z mlhy vystupovala a zase se ztrácela věž katedrály sv. Františka přemýšlel jsem nad tím, co by asi tek tento skromný světec, který se zastával chudých řekl na to, že nad jeho hrobem vyrostl takový kolos staveb, a že se z jeho města stala světově známá turistická atrakce. Měl by radost z poutníků, kteří sem došli pěšky nebo i z těch, které sem přivezl výletní autobus? Těžko říct. Každopádně já si z této pouti odnesl to, že žít skromně a pro druhé není vůbec k zahození.

Vrátil jsem se domů a na tabuli na lednici mě vítal nápis: Bentornato a casa, papa – Vítej doma táto.