Pouť do Assisi - Via di Francesco
Den první - Florencie - La Verna
V polovině května roku 2025 jsem se vydal na pouť do Assisi. Za devět dní jsem z La Verny do Assisi ušel 234 kilometrů. Procházel jsem okouzlující krajinou Toskánska a především Umbrie. Měl jsem možnost čerpat energii a v horách a inspiraci v uličkách historických měst. Dnes vím, že Via di Francesco mi dala očekávaný odpočinek, přivedla mě na změnu myšlenek a dodala nové impulsy. Rád bych se podělil o své zážitky z poutní cesty, která je tak trošku stranou zájmu našich poutníků, kteří povětšinou míří raději do Santiaga. Postupně budu na svých stránkách zveřejňovat své deníkové zápisky a samozřejmě se dozvíte i různá doporučení, která se mohou na cestu střední Itálií hodit.
Ale pěkně od začátku. Na klasické pouti, tedy na cestě, kdy se na několik dnů sbalím, určím si cíl cesty a den za dnem se k němu blížím, jsem nebyl od roku 2020. Ne že bych mezitím vůbec nikam nechodil, ale byly to spíše víkendové výlety. Na poutě jsem v té době neměl moc času, také jsem připravoval knihu Poutník chodí pěšky, ale hlavně v roce 2022 náhle zemřel můj dosavadní spolupoutník Jirka Michlíček. A tak jsem různě mezi kamarády trousil, že se chci vydat někam na cestu, a že hledám parťáka, ale nenašel jsem nikoho, kdo by byl ochotný obětovat deset dnů volna na cestování. Někdy na podzim roku 2024 potkal svého dlouholetého přítele Daniela Ženatého. A Dan mi povídá:
"Letos mi bude sedmdesát, a já bych rád někam ještě vyrazil na pouť. Třeba do Santiaga. Ale nemám, s kým bych šel."
A já mu na to povídám: "Ale máš s kým jít."
"A s kým," ptá se Dan.
"Se mnou."
Za nějaký čas jsme si zavolali a potvrdili si, že to stále oba myslíme vážně. Určili jsme si termín a začali spolu vést rozhovor o tom, kam půjdeme. Já se Danovi hned přiznal, že se mi moc do Santiaga nechce. Leda, že bych šel přímo z domu až tam, ale to by byla záležitost tak na tři měsíce. Dan kupodivu ani moc neprotestoval, a tak jsme začali hledat nějaký jiný cíl.
Do toho času vstoupila další náhoda, kdy jsem se o záměru vyrazit na pouť zmínil před manželkou mého dobrého kamaráda a ona mi povídá: "My jsme byly holkama vloni v Itálii a šli jsme kousek poutní cesty svatého Františka." Vylíčila mi, jaká je tam úžasná krajina a hlavně, že tam není moc lidí. To mě zaujalo, a tak jsem si začal hledat nějaké další informace. Narazil jsem přitom na stránku viadifrancesco.it, která se ukázala být klíčová pro další plánování. Stránka je plná užitečných informací, například je na ní naznačené dělení na jednotlivé etapy, ale také různé alternativy pro zkrácení či prodloužení. Zkrátka slouží jako dobré vodítko pro poutníky, kteří se chtějí vydat po stopách patrona Itálie. Po nějakém čase jsem svůj záměr oznámil Danovi a ten pravil: "Proč ne, František ji mi celkem sympatický." A bylo rozhodnuto. Jdeme do Assisi. Severní trasu, která začíná ve svatyni Sancutury La Verna, na kopci nad stejnojmennou vesnicí, a končí v Assisi, v místě, kde se František narodil a také zemřel. Jednotlivé etapy jsme naplánovali podle webu, pouze poslední jsme rozdělili na dvě kratší, abychom měli v Assisi více času na to, abychom si prohlédli město a hlavně, abychom si celou pouť v klidu zažili. Dan naplánoval ubytování, koupili jsme lístky na vlak, zabalili batohy a mohli jsme vyrazit.
Naším startovním místem v Itálii byla Florencie. Dorazili jsme sem nočním vlakem z Vídně v pondělí brzy ráno. Ve vlaku jsme seděli vedle sympatického chlapíka z Itálie. Když jsme mu řekli, že se hodláme vydat z La Verny do Assisi, tak ožil, protože z toho kraje pochází. Na mapě jsme mu ukazovali, jak se do La Verny z Firenze dostaneme, ale on nás přesvědčoval, že takto to nepůjde, že budeme muset dojat vlakem do Arezza a pak zpátky do Bibiene. Nevěřili jsme mu. Ale jak se později ukázalo, měl pravdu. Krátce po šesté jsme vystoupili na nádraží Campo di Marte ve Florencii. Ukázalo se, že vlak musel zastavit jinde než jsme měli v plánu a tak jsme se na to správné nádraží Santa Maria Novella přesunuli pěšky. Byla to nečeká, ale hezká procházka probouzejícím se městem. Úzké uličky nabízely pohledy jako z nějakého nostalgického kalendáře. Zdánlivě nekonečné průhledy úzkými ulicemi s domy osazené okenicemi, do toho spousta barev a postupně se trousící chodci. Uličky města se začínaly plnit místními, kteří pospíchali do práce. Po prvním protroubení od chlápka na skútru, jsme pochopili, že na přechodech pro chodce zde uplatňují především právo silnějšího. Prošli jsme přes park na náměstí Piazza d'Azeglio, kolem zdejší židovské synagogy a nějaké klidnější uličce jsme objevili malé bistro. Dali jsme si kávu a sladkou buchtu. Pozorovali jsme při tom cvrkot za barem, kde se střídali zřejmě pravidelní návštěvníci. PO malé zastávce jsme dorazili na správné nádraží a zjistili, že Ital z vlaku měl pravdu. Musíme nejprve do Arezza a pak do Bibiene – stále jsme si to pletli s Bibione. Náš vlak byl na perónu přistavený už hodinu před odjezdem, přesto jsme z Florencie vyrazili s desetiminutovým zpožděním. Jak jsem se dočetl ve své kapesním slovníku, tak pro Italy patnáct minut zpoždění není zpoždění. Kupodivu vlak, na který jsme měli přestoupit však na ten náš nečekal, takže jsme se mohli přesvědčit o tom, že budeme pít levnou kávu, která stála 1,2 E. Kolem třinácté hodiny jsme dorazili do Bibiene. Mapa mi ukazovala, že do La Verny, kde jsme měli zamluvený nocleh je to 14 km, takže mě to lákalo jít pěšky. Dan vsadil na jistotu a počkal si na autobus. Byli jsme na začátku naší cesty, ale ještě ne u konce dne. Mě čekalo první setkání s toskánskou krajinou.